wz
 

Táto stránka sa správne zobrazuje kódovaním Windows 1250.
Stránky sú optimalizované pre Microsoft Internet Explorer 4.0 a viac pri rozlíšení 1024x768 pixelov.

[ Späť | Dopredu ]

 

Citát: "Dobro sa nemá zabudnúť."
Francois Villon o ženách:
"Počestné raz boli všetky..."

 

Poézia, báseň... krásne slovo zušľachťujúce dušu človeka, nazeranie na svet vecí a javov... slovo votkávajúce sa do hlbín a dvíhajúce človeka do nebies výšin... Milujem poéziu, čistotu jazyka, slov a citov, jednoduchú krásu, bez ktorej by bol svet nedokonalý, pochmúrny až šedivý.

Raz mi jeden človek povedal: "Básnici klamú, never im!"
Čítala som vtedy práve básne od francúzskeho autora Francoise Villona. Presvedčenie o tom, čo hovorí, ma u tohto človeka zarazilo, ako aj slová: "No a čo, však sú to len obyčajné stromy, domy, cesty, ulice, stanice, metrá a lavice, ihriská, záhrady, stisky a pohľady... nič výnimočné na tom predsa nie je..." Akoby som hľadala výnimočnosť... pomyslela som si vtedy pri jeho slovách...
Čas plynie a znovu beriem do rúk knihu autora francúzskej poézie a naisto viem, že básnikom verím, že poéziu milujem, ako pred mnohými desaťročiami, že slová utkané z nitiek citu, prežívania emócii s energiou danou nám do vienka Bohom, sú darom nebies pre plnohodnotnú potravu ducha hľadiacich a nevidiacich, počúvajúcich a predsa nepočujúcich, cítiacich a predsa necitlivých...

A prečo beriem do rúk práve knihu Veľký testament autora Villona?
Nadčasovosť... týmto jednoduchým slovom sa dá vyjadriť odpoveď. Žil a pôsobil pred stáročiami, no akoby to bolo včera, len domy majú nové fasády, zmenili sa herci na scéne divadla zvaného ŽIVOT a to je asi všetko, to "ostatné ľudské" je tak, ako bolo a deje sa tak, ako sa dialo...

Krátko o Villonovi
Francúzsko, vlasť revolúcie, slobody, rovnosti, bratstva, cisárstva a trikolóry a gilotíny, zakáže všetky jeho knihy a uvalí mu pokutu stotisíc frankov, ktorú neskoršie láskavo zmení iba na štrnásť dní žalára. Francois Villon mal hlavu v slučke šibenice, ale len za obyčajné krádeže a nie pre baladu o tlstej Margot a iné sexuálne inšpirácie. Taký Boris Vian mal smolu. Istý obchodný agent zavraždil svoju zradnú milenku, pričom polícia na mieste činu našla na jej nahom tele knižku otvorenú na stránke, kde hrdina zavraždí milovanú devu. Kniha ako dôkaz. Jej titul bol: Kašlem na vaše hroby.
Portrét básnika, ktorého veršami vyvrcholil francúzsky literárny stredovek, predstavuje autora ako toho, kto dokáže miesiť bravúrnu básnickú formu vysokej dvorskej poézie a metafyzickú úzkosť s takmer romantickou vzburou...

Bol? Žil? Až príliš.
Prežil obdobie veľkých zmien v ľuďoch, národoch, aj na mape sveta. Pokračoval v tom, čo Robert Desnos definoval ako vzorec života: "Zabiť, alebo dať sa zabiť, aby som sa nezabil." Ale aj: "Nemám rád život. Život ale má rád mňa. Drží sa ma a priviedol ma k poézii."

Aká je tá jeho?
Poézia čistá, ale nemorálna, lebo "...ak zbabral si to, Pane, poznáme strach a krvou páchnu dlane".

Mlč, človeče, máš oči lačné,
Tá tvoja pýcha darmo vzlyká,
Že nemáš zlato finančníka.
Byť živý, hoci v chudobe,
Je viac než v koži zbohatlíka
Hniť s vzácnym erbom na hrobe.

Poézia čarovná a bezočivá poézia nezavážila nič na miske váh justície.

"Pozerá Boh a ľúto je mu hliny,
myslel si snáď, že my budeme iní.
To nie je dážď, to z neba tečú slzy -

nechaj nás tak a prepáč, ak sme drzí..."

PUTOVANIE AŽ NA KONIEC SEBA SAMÉHO
Villon bezstarostný zhýralec, veľký básnik so šesťročnou priam bedárskou púťou po francúzskych mestečkách, dedinách, hradoch a zámkoch...
Básnici v stredoveku mali byť "morum doctores" - učiteľmi mravov (i dnes by to tak malo byť!), no Villon takým nechcel byť a to ho vrhlo takpovediac NIELEN do seba samého, ale i mimo spoločnosť. Čím väčšie utrpenie, tým nežnejšia poézia, teda "poézia poetická" sa rinula z jeho husacieho brka a atramentu vylievajúc tak zo seba celé svoje ja s dušou i srdcom. Nepísal vtedajšiu takzvanú literárnu poéziu, putoval cez svoje vnútro - cez seba (a aj fakticky po krajine) prezentujúc tak plnú ľudskosť, čosi ako lyrika "závratí" z plnosti neba i pekla zároveň.
Najkrajším darom ľudstvu sa stala jeho nadčasová poézia podaná cez svoje ja v jeho úplnej a čistej totalite s odkazom pre nás, resp. podnetom na zamyslenie, definovanie a prijatie ľudského údelu, človečenstva na tejto zemi, na tomto svete. Je tak súčasný...

Čo o živote  a diele Francoisa Villona píše
Ottův slovník naučný

Villon [vilon] François, slavný básník franc. (*1431 v Paříži – †po r. 1463);
otec jeho pocházel pravděpodobně z Montcorbieru v Bourbonnais, matka z Anjou; jeden z příbuzných jeho, maître Vilém V., kaplan kollegiátního chrámu sv. Benedikta Bestourné, byl mu adoptivným otcem.
V. studoval na universitě pařížské; bakalář od března 1449 a magister artium od léta 1452 dal se zapsati pravděpodobně na fakultu dekrétovou (kanonické právo), ale zde počal zanedbávati studium a oddávati se životu málo spořádanému: bratřil se s ničemy, dobrodruhy, tuláky, nevěstkami a vydržovateli nevěstek a získal záhy ve světě tom značné pověsti. Magister Guillaume zaštítil jej, zdá se, leckdy od úkladů veřejné moci; až do r. 1455, zdá se, V. nebyl stíhán soudy. T. r. večer před Božím tělem (5. čna) V. zranil smrtelně kněze Filipa Sermoise, který se s ním pohádal pro nějakou nevěstku; V. po této příhodě ukryl se na nějaký čas a v lednu 1456 obdržel milost. Poněvadž byl bez prostředků a také, aby se vzdálil od »kruté a zrádné« ženy, kterou příliš miloval, rozhodl se cestovati; zatím zloděj, s nímž byl spřátelen, Colin des Cayeux, navrhl mu, aby vyloupali pokladnu theologické fakulty uloženou v kolleji navarrské, což také provedli, a z iniciativy V-ovy vyšlo zase vykradení kteréhosi jeho strýce v Angers. R. 1457 bylo vyneseno proti němu několikeré vypovědění a byl snad vězněn v Blois; pak potuloval se po Berry až k Dauphiné; r. 1461 v létě byl uvězněn v zámku meunském, jsa viněn z krádeže; t. r. byl nedaleko odtud pověšen jeho druh Colin des Cayeux. Následkem amnestie udělené při nastoupení Ludvíka XI. (čnec 1461) byl propuštěn na svobodu.
Pobyv krátce v Paříži, uchýlil se do zátiší, snad do Saint-Généroux u Parthenay, složil svůj slavný Testament. Na konci r. 1462 octl se zase v Paříži, kde brzy potom v listopadu dostal se s několika druhy do rvačky, v níž byl raněn magister François Ferrebouc, písař úřadu pařížského. V. byl dán na právo útrpné a odsouzen k šibenici, ale parlamentem, k němuž se V. odvolal, byl změněn tento rozsudek v 10leté vyhnanství z Paříže a pařížského okresu; nález tento jest poslední známý dokument o životě V-ově; odtud mizejí všecky zprávy o jeho životě.
Rabelais vypravuje ještě, že se uchýlil do Poitou u Saint-Maixentu a dal tu hráti pašijové drama, ale sleduje jen ústní tradici; když vyšlo první datované vydání děl V-ových r. 1489, byl již autor, jak se zdá, dávno mrtev.
Básnické dílo V-ovo není rozsáhlé a není z něho ani všecko pro něho charakteristické, tak na př. morální, chvalořečné a zamilované ballady z jeho mládí ve způsobu Eustacha Deschampse a Alaina Chartiera, dále verše připsané různým velikým osobnostem prázdně pompésní a verše příležitostné přeplněné narážkami dnes nesrozumitelnými. Ale ostatek ukazuje V-a jako básníka svrchovaně originálního, velikého lyrika, plného vervy, života, fantasie, rozmaru, vtipu a humoru, pravda, často nepřebraného, ale i místy veliké něhy a opravdového smutku a hoře, které cítil tento tulák a geniální bohém předčasně životem ubitý hlouběji a upřímněji než kdokoli z jeho vrstevníků; má i veliký smysl pittoresknosti, reliefnosti a názornosti a cit pitvorné hrůzy, šíleného tance smrti, jímž jest život lidský; v balladách svých jest i jedním z největších básnických virtuosů francouzských; tento cynik měl i chvíle melancholické, jak je zachytil v Ballade des Dames du temps jadis, měl i chvíle lítostného zkrušení a naivní víry, jak je podávají některá místa Testamentu a La ballade que fit V. a la requete de sa mere.
Chronologie básní jeho není pevně postavena. G. Paris klade před r. 1456, kdy V. opustil Paříž, několik jeho proslulých ballad, jež vložil později do »Testamentu, tak balladu pro jeho matku, La grosse Margot, Les regrets de la belle Heaumiere, Les dames du temps jadis, Les contredits de Franc Gontier. Do r. 1456 klade se báseň Lais (tolik jako legs, odkaz) a ballada A s'amie; do r. 1457 do pobytu v Blois báseň na narození Marie Orléanské a Je meurs de soif aupres de la fontaine; ballada vévodovi Bourbonskému s prosbou o »žold« jest asi z r. 1458; r. 1461 ve vězení meunském V. napsal tři ballady, mezi nimi proslulou Débat du coeur et du corps de V.; šest ballad v argotu vzniklo asi v l. 1461 – 62; poslední známé básně jsou ballada des Pendus, kterou napsal asi po svém odsouzení k smrti, a poděkování parlamentu pařížskému po kassaci prvního nálezu.
První vydání děl V-ových uspořádané knihkupcem Pierrem Levetem podle různých dochovaných rukopisů bylo velmi vadné; bylo v l. 1489 – 1533 dvacetkrát otištěno s rozmnoženými chybami.
R. 1533 vydal Clément Marot, který jako Rabelais miloval V-a, jeho »opravené« vydání, ne právě šťastné; bylo šestkrát otištěno do r. 1542, kdy vkus a přízeň nové doby se od V-a odvrací přes to, že jej Boileau v XVII. stol. chválil;
teprve r. 1732 vyskytne se nové vydání textu Marotova;
v XVIII. stol. má již V. dosti milovníků i badatelů, ale
vlastního pochopení a ocenění dostane se mu teprve v XIX. věku; nyní jest teprve cítěn jako veliký básník v celé osudnosti slova toho a jednou Heine, po druhé Verlaine jest s ním srovnáván.
Vydání jeho v tomto věku patrně se zlepšují:
P. Lacroixovo jest z let 1854, 1866 a 1877,
L. Molandovo z r. 1884; definitivní vydáni kritické podal
A. Lognon (1892) se znamenitým úvodem životopisným.
Srv. Aug. Vitu, Le jargon du XVe siecle (Paříž, 1884);
Lucien Schöne, Le jargon et jobelin de François V. (t., 1888);
A. Bijvanck, Essai critique sur les oeuvres de François V. (Lejda, 1883);
Gaston Paris, François V. (Pař., 1901, v »Grands écrivains français«);
Marcel Schwob ve Spicilege (t., »Mercure de France«). Šld.
http://leccos.com/index.php/
 

OBDOBIA

Trecento
V preklade znamená trecento 300. Myslí sa tým tretie storočie v prvom tisícročí. Tento rok označuje veľmi skorú renesanciu. Skoncovalo sa so stredovekou plošnosťou a strnulou dekoratívnosťou priestoru v obraze. Objavila sa dosiaľ nepoužívaná perspektíva, ilúzia plastickosti postáv a veľmi presvedčivá psychológia. V trecente sa rozvíjalo umenie sochárstva a maliarstva.

Quattrocento
Taliansko v 15. storočí veľmi zbohatlo. Jeho mestá sa dostali v medzinárodnom obchode na vedúce miesto, remeslá boli známe po celom svete, bankové domy hromadili obrovský kapitál, pravdaže, za veľké úroky. Výrobky toskánskych remeselníkov poznali v Európe, Afrike aj v Ázii. Platilo sa florentským zlatým - florentinus - ktorý sa stával pojmom. vedúcu úlohu zohrávali známe mestá ako Florencia, Benátky, Miláno, Verona, Padova, Bologna, Rím, Neapol. Vytvorila sa blahobytná vrstva veľkoburžoázie (popolo grasso), ale ani malomeštiak (popolo minuto) nebiedil.
Trvala doba úskočná s mnohými intrigami, sprisahaniami i krvavými súťažami medzi mestami. V quattrocente sa do určitej miery sily vyvážili a vojny utíchli. Bolo to skôr obdobie vnútorných úkladov a sprisahaní na panovníckych dvoroch. A tak mohlo občianstvo žiť pomerne pokojne.
Veda však nedržala krok s rozvojom krásnych umení. Padovský Andrea Mantegna, benátsky Giovanni Bellini, umbrijský Pietro Perugino a iní pripravovali veľkú éru maliarstva a sochárstvo, staviteľstvo a hudba náhlivo vyrastali zo stredoveku - vtedy sa filozofia a veda oveľa ťažšie zbavovala svojej spätosti so stredovekom.

Cinquecento
Tak sa nazýva vrcholná časť renesancie v 16. storočí. Pôsobili v nej najväčší umelci a učenci tohto obdobia. Napísalo sa množstvo prác, kritických ale aj teoretických. Témami bolo hlavne umenie sochárske, maliarske, architektonické, hudobné a vedecké, no  nevynechávali sa ani básne, denníky či listy. Silné umelecké cítenia tvorili školy a ateliéry rôznych umelcov. Najvýznamnejšími boli Masaccio, Boticelli, Donatello a Verocchio.
Životné diela Mikuláša Kopernika či Giordana Bruna sú základom nového prírodovedného obrazu sveta. Nový vynález od Johana Gutenberga - kníhtlač - sa za necelých sto rokov dostala do známych miest ako Benátky, Florencia, Padova, Bologna, Norimberg, Frankfurt, Bazileja, Antverpy, Lyone, Paríž, Londýn. Popri Biblii sa v čoraz viacerých jazykoch tlačili niekoľkozväzkové hvezdárske, anatomické, zoologické, botanické a lekárske knihy.
 

HUMANIZMUS a RENESANCIA - (14. stor. – 17. stor.)

Humanizmus (lat.) = ľudský ; renaissance (franc.)= znovuzrodenie
 ZNAKY: svetský život
- človek má právo na šťastný život
- racionalizmus – úcta k rozumu
- senzualizmus – zmyslové poznávanie sveta
- individualizmus – presadzovanie sa človeka
- presadzujú sa národné literatúry
- obyčajný štýl

HOSPODÁRSKE POMERY:  - rozvíja sa veda (kompas, kníhtlač)

Talianska literatúra: FRANCESCO PETRARCA ( 1304 – 1374 )
Spevník: obsahuje ľúbostné básne – pocity smútku – melanchólie; tiež sa nazývajú Sonety pre Lauru; Laura hlavná postava, Laura, ktorú ľúbil zomrela ; v čítanke jej opis Laury:   náladová - premenlivá; po jej smrti má pocit, že stále žije – stále ju ľúbi.
GIOVANNI BOCCACCIO ( 1313 – 1375 )  zakladateľ renesančnej prózy konkr.
-   novely: epický žáner, má presne vymedzenú kompozíciu. Jedna dejová línia, málo postáv, základnou požiadavkou je zvrat
Dekameron: zbierka noviel, je tam 100 noviel: 10 mladých ľudí, ktorí utiekli pred morom z Florencie vyrozpráva za 10 dní 100 príbehov; príbehy sú zábavné a poučné, často kritizujú lakomosť a neveru, ale aj mníchov ako žijú
V čítanke: ukážka z jednej novely; Hlavné postavy:  - Messer Ruggieri; kráľ Alfonz; sluha
Istý rytier slúži španielskemu kráľovi. Vidí sa mu, že ho kráľ zle odmenil, ale kráľ mu dokáže na základe skúšky, že je to nie jeho vinou, ale vinou zlého osudu, ktorý nie je rytierovi naklonený. Potom rytiera skvele obdaruje.
DANTE ALIGHIERI: Božská komédia: epická báseň, má 100 spevov
-   básnikova duša putuje záhrobím;   v Pekle ho sprevádza básnik Vergílius: trpia za svoje vášne a zločiny
-   prechádzajú do Očistca–prechod k nebu; Rajom sprevádza Danteho milá Beatrice, ktorú chcel autor osláviť
-   Danteho duša predstavuje celé ľudstvo, Vergílius – rozum, Beatrice – náboženstvo
-   Dante kráča záhrobím ako bojovník za právo a spravodlivosť

Francúzska literatúra: FRANCOIS VILLON
Malý testament: - venoval priateľom, ktorým sa ním rozlúčil pri odchode do Paríža
Veľký testament: -   je spomienkou na mladosť, lásku, študentskú veselosť
-   autor svoju úprimnosť a strach zo smrti zakrýva iróniou
FRANCOIS RABELAIS -   prozaik, mimoriadne vzdelaný ( botanik, lekár, profesor anatómie, vydavateľ )
Gargantua a Pantagruel:
-   román
-   útočil na sorbonských teológov a sudcov, vyjadroval túžbu po poznaní
-   Hlavné postavy: - obry – putujú po svete, stretávajú rôznych ľudí, ktorých autor zobrazuje groteskne
-   kritika je paródiou na rytierske romány a stredoveké eposy

Španielska literatúra: MIGUEL DE CERVANTES SAAVEDRA
Dômyselný rytier Don Quijote de la Mancha: román
Hlavné postavy:  Don Quijote – heroikomický hrdina; sluha – Sancho Panza: má koňa Rozinanta
Dej: číta rytierske romány a rozhodne sa stať rytierom
-  ide do sveta, aby vykonal hrdinské činy;  putuje so svojim sluhom, na prvý pohľad sú smiešna dvojica
-  Don Quijote koná hrdinské činy, Sancho Panza má zdravý sedliacky rozum
-  Dielo je paródiou;  Don všetky svoje hrdinské činy robí kvôli svojej milej Dulcinei
 
V čítanke:  spolu uzreli zo 30-40 mlynov, Don quijote si myslel, že sú to obry. Sancho Panza mu dohovára, že sú to mlyny, ale Don túži urobiť hrdinský skutok, chce vyhnať obrov z polí.
Vznikol frazeologizmus: boj proti veterným mlynom – znamená o zbytočnom boji
Don Quijote – heroikomický hrdina: - je to hrdina, ktorého hrdinstvo vyjde na posmech
paródia – napodobňovanie vážneho umeleckého diela, má výsmešný obsah

Anglická literatúra: WILIAM SHAKESPEARE - písal divadelné hry:
komédie: Skrotenie zlej ženy, Sen noci svetojánskej, Veselé pani windsorské
         tragédie: Rómeo a Júlia, Hamlet, Othelo, Macbeth
         historické hry: Richard II, Henrich VIII
Rómeo a Júlia: Hlavné postavy: Romeo Montek milenci z Verony Júlia Kapuletová z Verony
V čítanke: najprv sa stretli na plese; známa balkonová scéna; Rómeo ju prirovnáva k slnku
Túži sa jej dotknúť; Júlia rozmýšla nad tým, že je Montek a že keby sa volal aj inak, tak aj tak ho bude milovať; Rómeo je schopný vzdať sa svojho mena
Komédia: dramatický žáner, podstatou je vyvolať smiech, často sa využíva situačná komika
Hamlet: Hlavné postavy: Hamlet – syn mŕtveho Dánskeho kráľa ; Ofélia – priateľka Hamleta; kráľ – brat jeho otca; kráľovná – Hamletova matka
dialóg – je rozhovor dvoch a viacerých; monológ – len jedna
          v dialógu, keď rozpráva len jedna osoba je to výpoveď
Dej: I.dejstvo:
- priateľ dánskeho princa Hamleta Horacio sa dozvie, že na hradbách hradu Elisinor sa zjavuje duch Hamletovho otca. Duch Hamletovi vyjaví, že bol zavraždený vlastným bratom, teraz manželom Hamletovej matky.
II.dejstvo:
- Hamlet sa vydáva za blázna. Polónius, kráľov dôverník a otec Hamletovej milej Ofélie, podozrieva Hamleta, že pomätenosť len hrá. Navedie svoju dcéru, aby mu vrátila darčeky a listy, ktoré najprv ukázala otcovi. Je pre ňu ťažké voliť medzi láskou k mužovi a povinnosťou voči otcovi. Hamlet sa tvári, že ju nemá rád. Na hrad príde herecká skupina a Hamletovi spolužiaci, po ktorých poslal kráľ.
III.dejstvo:
- Polónius zinscenuje stretnutie Ofélie a Hamleta, ktoré z úkrytu pozoruje spolu s kráľom. Hamlet zbadá úskok a presvedčivo hrá blázna, čím úplne zmätie milujúcu Oféliu. Hamlet upraví text hry tak, že herci odohrajú vraždu divadelného kráľa presne tak, ako zomrel Hamletov otec. Kráľovi príde zle a herci nemôžu dohrať svoje predstavenie. Hamlet má už jedného priateľa, ktorému môže veriť – Horatia. Hamlet zabil Oféliinho otca, keď načúval skrytý za závesom rozhovoru kráľovskej matky a syna.
   IV.dejstvo:
- Kráľ posiela hamleta so zradnými spolužiakmi Rosencrantzom a Guildesternom do Anglicka s listom, v ktorom žiada, aby ho tam úkladne zabili. Hamlet vymení znenie listu a na popravu odídu jeho podarení spolužiaci. Sám sa dostane pirátskou loďou domov. Stretne sa s Horatiom na cintoríne práve vo chvíli, keď pochovávajú Oféliu, ktorá sa zo žiaľu utopila. Na pohrebe je aj jej brat Leartes, ktorý prišiel z Anglicka, aby pomstil otcovu smrt.
    Kráľ Leartovi povie, kto je vrahom jeho otca. Zinscenuje súboj Learta a Hamleta, Leartes sám navrhne nečestný postup – hrot meča bude namočený v jede. Meče si v boji vymenia, Hamlet je zranený, Leartes umiera a pred smrťou si uvedomí diabolskosť kráľovho plánu a všetko prezradí Hamletovi. Matka Gertrúda nevediac o tom, pripíja na víťazstvo synovi otráveným nápojom, ktorý bol prichystaný, ak by bol Hamlet smädný. Kráľa prebodne Hamlet otráveným mečom.
     Zostáva jediný svedok tragédie Horatius, umierajúci Hamlet ho prosí, aby neumrel spolu s ním a aby rozpovedal svetu tento príbeh a očistil jeho meno. Novým panovníkom Dánska sa stáva nórsky princ Fortibanbras, ktorý práve dobyl hradby.
Hamlet:  typický renesančný hrdina
-  tragédia: dramatický žáner, konflikt deja sa nedá vyriešiť iným spôsobom ako smrťou postavy alebo postáv 
Othello: tragédia, zvíťazia intrigy nad dobrom, Othello – Benátsky sprievodca, zavraždí svoju manželku Sesdemonu, nič nespáchala, iba proti nej intrigoval Jago


JÁN SMREK

Vlastným menom Čietek, národný umelec, básnik, spisovateľ, redaktor, publicista, vydavateľ a organizátor kultúrneho života. Narodil sa 16.12.1898 v obci Zemianske Lieskové (časť obce Melčice-Lieskové) zomrel 08.12.1982 v  Bratislave, pochovaný v Martine na Národnom cintoríne.

Jeho prvé literárne pokusy vznikli už počas stredoškolských štúdií v roku 1916, kedy začal posielať svoje diela do Slovenského denníka a neskôr tiež do Národných novín v Martine. Tu publikoval prvé besednice, správy a publicistické články. Svoje básne uverejňoval aj v časopisoch Živena, Slovenské pohľady, Zlatá Praha, Lidové noviny, Evanjelický posol spod Tatier, Tvorba T, Cirkevné listy a i. Po roku 1948 ako básnik upadol do nemilosti, mal zakázané písať, jeho diela prechádzali cenzúrou, a tak sa viac venoval prekladom.


Diela: Odsúdený k večitej žízni, Cválajúce dni, Božské uzly, Iba oči, Básnik a žena, Zrno, Hostina, Studňa, Obraz sveta, Struny, Písané na sude, Nerušte moje kruhy, Noc, láska a poézia, Proti noci, Maľovaná abeceda, Machule.


Okrem vlastnej tvorby sa venoval (najmä po roku 1948) prekladom. Prekladal: z maďarčiny (Endre Ady, Attila József, Sándor Petőfi), francúzštiny (Villon, Pierre Corneille), ruštiny (Alexander Sergejevič Puškin), poľštiny (Julian Tuwim) a turečtiny (Nazim Hikmet).
V roku 1949 preložil dielo Francoisa Villona, Veľký testament.

Ján Kostra

Dvom

Buď dobrá k nemu. Dobrá k nemu buď.
Keď obracia sa za oblúkom dúhy
i keď mu privalí jak balvan smútok hruď.
Vždy jeden mocnejší je ako druhý.

Buď dobrá k nemu. Porozumenie
nech ťa vždy sprevádza, keď skúmaš,
čo ho bolí.
Život je veľké krásne umenie.
Nemáme ešte pre ten odbor školy.

Koľko len básní, obrazov a sôch,
pesničiek koľko, koľko symfónií
blesk zloby spálil vinou obidvoch
a v zárodku ich vrhol do pomyjí.

Buď trpezlivá, ak vieš, že ťa rád.
Stoj pri ňom hoci v neúspešnej práci.
Ak rada ho máš, pamätaj ten sad,
sad zásnub, kvetov opŕchavej krásy.

Buď príčinlivá, len tak všetko čas
rozvinie do kvetu i do ovocia.
Len sladkosť sať a zahynúť, keď mráz
do sadov šľahne, vie aj včela, osa.

Buď dobrá k nemu. Porozumenie
nech ťa vždy sprevádza, keď skúmaš,
čo ho bolí.
Život je veľké krásne umenie.
Nemáme ešte pre ten odbor školy.



Buď dobrý k nej. A trpezlivý buď,
kým koreň rozvetví sa za výživou,
aby strom mohol vetvy rozklenúť
bez poškodenia povíchricou divou.

Buď trpezlivý. Porozumenie
nech ťa vždy sprevádza, keď skúmaš
čo ju bolí.
Život je veľké krásne umenie.
Nemáme ešte pre ten odbor školy.

Buď dobrý k jej snu. Lebo lepší sen
jak žena vysníva, projekty nezachytia.
Koľko ich padlo v plen, tých detí
a snov žien,
v barbarskej minulosti pod kopytá!

Ako dve krídla ponad priepasti
nech každá ľúbosť dvíha našu dobu
z temna a poníženia, z nešťastí,
do vysvietených miest a dedín glóbu.

Buď dobrý k nej. A spravodlivý buď,
keď obracia sa za oblúkom dúhy.
I keď ti privalí jak balvan smútok hruď,
nezníž sa nikdy pošliapať jej kruhy.

Buď dobrý k nej. A porozumenie
nech ťa vždy sprevádza, keď skúmaš,
 


Ján Kostra
básnik, maliar, esejista, autor literatúry pre mládež, prekladateľ
* 04.12.1910 Turčianska Štiavnička
† 05.11.1975 Bratislava

V roku 1948 preložil dielo Francoisa VILLONA:  Malý testament

motto

„A znova a znova dal by som za báseň poslednú košeľu.“

Životopis
Otec Jána Kostru bol kolárskym majstrom a richtárom. Vyznačoval sa intímnym vzťahom ku svojej matke, ktorý zosilnel po smrti jeho otca. V jeho veršoch prerástol tento prehlboký vzťah úcty a lásky do všeobecného obdivu k ženám, ktoré vzýval ako božstvo. Patrí k zakladateľským osobnostiam modernej slovenskej lyriky s mimoriadnym zmyslom pre čistotu tvaru a estetickosť slova a predstaviteľom impresionisticko-senzuálnej poézie.
V Prahe sa stal členom slovenského vysokoškolského spolku Detvan a zblížil sa s komunistickým hnutím a ľavicovo orientovanými básnikmi. Hlásil sa k literárnej skupine R-10, ktorú tvorili pokrokovo orientovaní slovenskí vysokoškoláci v Prahe (A. Matuška, M. Chorváth, K. Bezek a i.). Pracoval v Dělnické divadelní obci české a ako člen Dělnického dramatického souboru sa zúčastnil v roku 1933 na Divadelnom festivale v Moskve. Verše publikoval už ako stredoškolák. Boli prevratne čisté, pritom nenapodobiteľne erotické.
V komunistickej tlači DAV a i. začal publikovať básne so sociálnymi námetmi. Prispieval veršami do Svojeti, Mladého Slovenska, Slovenských pohľadov, Slovenských smerov, Tvorby, Kultúrneho života, Národnej obrody, Pravdy, Nového slova a inde. Básnické začiatky ovplyvňovala poézia L. Novomeského, J. Smreka, J. Seiferta, V. Nezvala. Nadovšetko mu bol blízky J. Wolker. Jeho prvotiny spadajú do druhej vlny slovenskej a českej proletárskej poézie a významovo i tvárne s ňou veľmi úzko súvisia. Je považovaný za básnika s mimoriadne kultivovaným výrazom a originálnej lyrickej filozofie. Celý život potvrdzoval koncepciu, že báseň zostáva pre básnika jediným bezpečným hradom ľudskej istoty a otvoreným útočiskom pre ubitú dušu
Ako podnetný experiment možno označiť prebásnenie Selaniek Jána Hollého (1965).
Publikačnú aktivitu vyvíjal v Eláne, Slovenských pohľadoch, DAVe, Národnom osvobození a v nedeľnej prílohe A-Zetu.
Takmer celý život sa venoval aj výtvarnej tvorbe. Svoje diela však považoval za intímnu vec. Niektoré jeho kresby sa použili ako ilustračný materiál v knihe Ave Eva (výber z diela, 1977). Písal aj eseje o modernej slovenskej maľbe (napr. o Ľudovítovi Fullovi).
Ján Kostra uverejňoval svoje diela aj pod pseudonymami: Ján Medník; Ján Robur; J. K.; Kristián Benko (spoločne s Kristou Bendovou).

Vzdelanie
1920 - 1928 štátna reálka, Žilina
1928 - 1934 Umeleckopriemyselná škola, Praha; súčasne mimoriadny poslucháč Filozofickej fakulty Karlovej univerzity v Prahe
1930 - 1933 odbor architektúry Českého vysokého učení technického, Praha

Pôsobenie:
1930 - 1933 duša literárnej skupiny R 10
1934 zanechal vysokoškolské štúdium
1934 - 1936 základná vojenská služba, Levoča
1936 - 1937 úradník Československého zúčtovacieho ústavu Zemskej banky, Bratislava
1937 - 1938 redaktor Robotníckych novín, Bratislava
1938 po mobilizácii podporučík čs. armády Pozdišovce
1939 - 1942 redaktor Slovenského rozhlasu, Prešov
1942 - 1949 šéfredaktor literárneho oddelenia Slovenského rozhlasu, Bratislava; medzitým v roku 1945 redaktor Pravdy
1949 - 1956 tajomník slovenskej sekcie Zväzu československých spisovateľov a šéfredaktor týždenníka Kultúrny život, potom pracoval v Slovenských pohľadoch
1956 venoval sa výlučne literárnej práci ako slobodný umelec; člen výboru Matice slovenskej

Ocenenia:
1951 - laureát Štátnej ceny
1953 - laureát Štátnej ceny II. stupňa
1954 - Štátna cena Klementa Gottwalda za literatúru
1960 - zaslúžilý umelec
1969 - národný umelec

Dielo:
Poézia
1937 - Hniezda
1939 - Moja rodná
1940 - Ozubený čas
1942 - Puknutá váza
1942 - Všetko je dobre tak
1943 - Ave Eva
1946 - Presila smútku
1949 - Básne
1949 - Na Stalina
1950 - Za ten máj
1953 - Javorový list
1958 - Šípky a slnečnice
1960 - Báseň, dielo tvoje
1964 - Každý deň
1968 - Len raz
1977 - Prvé a posledné, sbírka básní vydaná posmrtně

Výbery
1949, 1955, 1960 a 1963 - Básne
1970 - Ave Eva a iné
1970/1973 - Vybrané spisy Jána Kostru I. -III.
1977 - Ave Eva
2004 - Chuť po bozkoch


Pamätná tabuľa v Bratislave...

Poézia pre deti a mládež
1951 - Vtáčky, (spoluautorka Krista Bendová, vyšlo pod pseudonymom Kristián Benko)
1951 - Zvieratá, (spoluautorka Krista Bendová, vyšlo pod pseudonymom Kristián Benko)
1953 - Priamy smer do Tatier, (spoluautorka Krista Bendová, vyšlo pod pseudonymom Kristián Benko)
1960 - Janko Hraško
1963 - Našiel som nožík rybku

Eseje
1944 - Básnik o básnictve

Preklady
1948 - François Villon: Malý testament
1953 - Maxim Gorkij: Dievča a smrť
1958 - Charles Baudelaire: Kytica z Kvetov zla
1960 - Štafeta, výber modernej českej poézie
1961 - Johann Wolfgang Goethe: Čarodejníkov učeň, výber z Goetheho balád
1963 - Karel Hynek Mácha: Máj
1965 - Ján Hollý: Selanky, prebásnenie
1973 - Vilém Závada: Jeden život, výber z básnického diela Viléma Závadu

Monografie a štúdie o autorovi
Chorváth, M.: Básnické dielo Jána Kostru. Bratislava 1962.
Pado, J.: Potreba básne. Svet poézie Jána Kostru. Bratislava 1976.
Matuška, A.: Od včerajška k dnešku. Bratislava 1978, s. 9 – 58.
Bžoch, J.: Nová zbierka Jána Kostru. In: Kontakty, výber statí o literatúre, Slovenský spisovateľ 1970.
Bžoch, J.: Kostrova ľúbostná lyrika. In: Kontakty, výber statí o literatúre, Slovenský spisovateľ 1970.
Kochol, V.: Preideologizovaný Kostra. In: Kochol, V.: Literárne reflexie, Slovenský spisovateľ 1979.
Kochol, V.: Kostrove prvotiny. In: Slovenské pohľady, 96, 1980, č. 12, s. 65 – 80.
Šmatlák, S.: Dve storočia slovenskej lyriky. Bratislava 1979, s. 427 – 435.
Felix, J.: Kritické rozlety. Bratislava 1985, s. 120 – 128, 192 – 199, 256 – 258.
Strážay, Š.: Priezračný jesenný deň. In: Kostra, J.: Záznam o jabloni. Bratislava 1987.
Mikula, V.: Od baroka k postmoderne. Bratislava 1997, s. 97 – 103.

Zdroje a odkazy: http://www.osobnosti.sk/index.php?os=zivotopis&ID=58758

LOUKOTKOVA JARMILA

Životopis
Jarmila Loukotková bola autorkou historických románov a próz zo súčasnosti a prekladateľka.
Bola dcérou významného českého bádateľa o jazykoch a etnografii juhoamerických indiánov, dôstojníka Francúzskej akadémie a čestného člena Société des américanistes v Paríži, Čestmíra Loukotky.
Jarmila Loukotková bola jedným z mála českých spisovateľov, ktorí pre svoje romány čerpali príťažlivú látku z antického staroveku, dejín kedysi svetovládneho Ríma.
Záujem o dejiny prebudilo v Loukotová štúdium tohto predmetu a latinského jazyka na reálnom gymnáziu v Prahe. Už v sedemnástich rokoch vydala poviedkový knižku Jazmín - kvety z antických záhrad. Lásku k antike v nej prebudil prastrýko František Loukotka, gymnaziálny riaditeľ a autor učebníc latinčiny a gréčtiny.
V období, ktorému predchádzalo vydanie prvého veľkého antického románu, dokončila štúdium na gymnáziu. Po maturite v roku 1942 pracovala na pražskom magistráte, navštevovala súkromnú jazykovú školu a zložila skúšky učiteľskej spôsobilosti z francúzštiny a nemčiny.
V rokoch 1945-49 študovala Jarmila Loukotková na filozofickej fakulte Karlovej univerzity a venovala sa odbornému štúdiu francúzštiny a estetiky. Úspešne adaptovala a prekladala divadelné texty. Pri tom všetkom sa stále venovala literatúre.
Dielo Jarmily Loukotkovej
Prozaická tvorba Loukotkovej sa obracia k trom okruhom - k antike, francúzskej histórii 1. storočia a k súčasnosti. Jarmila Loukotková vydala poviedky, drámy, príbehy dobrodružné i milostné a vedecké. Vydala aj jednu spomienkovú kuchárku.
Hlavnou doménou Jarmily Loukotkovej boli vždy historické fresky. Tu sa prejavila čitateľnosť ich diel, remeselná zručnosť, cit pre napätie a vierohodnosť prostredia.
Historické romány:
Není římského lidu – 1949 – Rím doby Néra, básnika Petrónia, prvé desaťročie po narodení Krista a prenasledovanie kresťanov
Spartakus – 1950 –
prvá časť dvojdielnej fresky o vodcovi povstania otrokov
Smrtí boj nekončí - 1957, druhá časť dvojdielnej fresky
Navzdory básník zpívá – 1957 –románová epopeja o búrlivom a dobrodružnom živote prvého moderného francúzskeho básnika Francoisa Villona
Bůh či ďábel - 1957
Pro koho krev - 1968
Medúza - 1973, milostný román o mladej deve, ktorá sa vydala hľadať slávu a bohatstvo v Prahe.
Pod maskou smích – 1977 – dramatické osudy rímskeho skladateľa komédií Publia Terentia Aféra
Doma lidé umírají – 1981 – naturalistický obraz antického veľkomesta, opisuje začínajúci morálny rozklad vyšších vrstiev spoločnosti a rastúcu biedu drobných roľníkov
Prózy zo  súčasnosti:
Liána smrti - 1968
Vstup do ráje zakázán - 1969
Dar jitra prvního - 1971
Medúza - 1973
Odměna - 1975
Žít jednou spolu - 1988
Lhůta prošla - 1992
Na věky vlkům - román zo starého Ríma, nedokončené.

Už ve třinácti se zamilovala do antiky

Jarmila Loukotková začala psát v sedmnácti letech a doposud napsala osmnáct titulů, přeložila celé dílo francouzského básníka Francoise Villona a aforismy Francoise de la Rochefoucaulda, dvořana Ludvíka XIII. A Ludvíka XIV. Její vlastní tvorba je zaměřena především na období antiky, ale je autorkou i knih ze současnosti a knih pro mládež.
Ze Štvanice do Krče
Narodila se v porodnici na Štvanici, poté se rodina přestěhovala do Strančic u Prahy. Otec byl vědec-etnograf, maminka učitelka. Po opětovném přestěhování do Prahy žili ve Vysočanech, poté ve Strašnicích. „Když jsem se vdala, bydlela jsem s manželem, který byl hutní inženýr vysokopecař, v Králově Dvoře u Berouna. Za tři roky byl manžel přeložen do Kladna. V roce 1963 jsem se rozvedla a přestěhovala se do Prahy 4 do Pelhřimovské ulice, kde jsem ovšem bydlela ještě s bývalým manželem. V Krči žiji od podzimu 1967“, začíná vyprávět šaramantní Jarmila Loukotková.
Nadání
„Písemnictví v rodině nebylo, ale v rodině mé matky byli muzikanti už od dob feudalismu. Mám na chalupě glejty z té doby, kdy měli povolení muzicírovat na šlechtických sídlech. Hudební nadání se projevilo až po generaci u mého vnuka.
Já mám sice hudební sluch, ale nadání se u mě projevilo v literatuře. Dostala jsem se k ní již ve třetí třídě. Tehdy jsem napsala hru O královně zimy, která přišla a poházela sněhem kytičky a ty umřely. Tenkrát se to hrálo ve škole. Básně jsem nikdy nepsala, začala jsem jako gymnazistka povídkami. První knížku nazvanou Jasmín jsem napsala v sedmnácti, kniha vyšla v mých osmnácti letech. Nedávno měl jeden nakladatel zájem vydat ji znovu, ale rezolutně jsem to odmítla. Hříchy mládí by se neměly oprašovat“, usmívá se spisovatelka.
Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1942 pracovala jako úřednice. Po válce vystudovala estetiku a francouzštinu na Filozofické Fakultě UK v Praze, v roce 1946 strávila jeden semestr na univerzitě v Ženevě. Po návratu domů se přihlásila v rozhlase do soutěže o původní hru a získala třetí cenu. Hra se jmenovala Fialinka. Pojednávala o otci s dcerou, který pracoval ve Švýcarsku a po osvobození se vrátil do Československa. I když hra získala cenu, vysílala se pouze jednou. Cenzura další vysílání zakázala.
Peripetie s vydáním prvního románu
„Další knížka, do které jsem se pustila, bylo romaneto Petroniův sen. Antika mě chytla už v sekundě, ve třinácti letech, a živím se jí až dosud. Romaneto jsem napsala za války a německý cenzor rukopis přeškrtl a napsal NEIN!, čímž bylo vyřízeno. Na námětu jsem však pracovala dál a napsala drama Soudce krásy, o antickém básníku Petroniovi. Drama už bylo přijato v Národním divadle, a tak jsem co dramatik měla startovat v Národním divadle. Obsazení bylo doslova hvězdné – Jiřina Šejbalová, Saša Rašilov či Marie Glázrová. Mezitím ale vypuklo Pražské povstání. Vyšlo najevo, že dramaturg Národního divadla Hlávka byl nějak zapleten a Árijským bojem, protižidovským časopisem, a vše šlo vniveč. Nevzdala jsem se a drama přepracovala na román Není římského lidu. Byl to můj první román a hned mě, jak se říká, udělal. Ale s jeho vydáním to nebylo vůbec jednoduché! Během únorových událostí roku 1948 jsem v něm opravovala překlepy a pak jsem ho poslala do soutěže Evropského literárního klubu. Jenomže se i vrátil zpátky s týmiž důmyslnými uzly. Vůbec ho nerozbalili! Pak jsem román odevzdala do nakladatelství Práce, kde nějaký měsíc ležel. Náhle jim vypadl titul z edice ROD a potřebovali ho honem nahradit. Vybrali můj román, a i když se domnívali, že autorem je nějaký starý pan profesor a že jde o pseudonym, uzavřeli se mnou smlouvu na šedesát tisíc výtisků. Román šel do tiskárny. Jenomže – v tu chvíli odevzdal Antonín Zápotocký Vstanou noví bojovníci. Měl přednost."
Vytištění jejího románu pozastavili a vytiskli dílo Zápotockého. Několik archů Není římského lidu bylo ale již vytištěno, zbytek se tiskl na jiný papír. Vznikl tak jakýsi unikát – první vydání románu Není římského lidu z roku 1949 je na dvojím papíře! Mezitím byla ustavena cenzura, jejímž šéfem byl Pavel Reimann a román nakonec vyšel ve sníženém desetitisícovém nákladu.
Následoval historický román Spartakus – Před námi boj. „Redaktorka na mně chtěla předělávky, které byly nepřijatelné. Zašla jsem tedy do Melantrichu a tam mě uvítali s otevřenou náručí,“ říká Jarmila Loukotková.

Francouzština a středověká Francie
Konec padesátých let spisovatelku zastihl nad prací na románu o Francoisu Vollonovi – Navzdory básník zpívá. „Používala jsem v něm přímo úryvky z Villonových básní. Tenkrát jsem měla k dispozici pouze dva výbory z Villona v překladu Fischerově a v překladu Eisnerově a několik jednotlivých básní od Vrchlického a Hořejšího. Potřebovala jsem také básně, které ve výborech nebyly, a kromě toho jsem se francouzštinu učila od devíti let. Řekla jsem si, že si Villona přeložím sama. Dala jsem se do toho od prvního do posledního verše a přeložila jsem ho celého. Román vyšel v roce 1957 v Nakladatelství krásné literatury a jako dodatek, apendix, celé mnou přeložené Villonovo dílo.“ Ve stejném roce vyšlo pokračování Spartaka Smrtí boj nekončí a román Bůh či Ďábel.
Na místo činu
„V románech jsem čerpala z literatury. Od bratrance své matky jsem měla plán starého Říma a topografii, přesně kdy, kde co stálo, jak se to jmenovalo, odkdy to tam stálo, kdy to tam zrušili. Do Říma jsem se dostala až po napsání prvních historických románů. Dva roky po sobě, v roce 1957 a 1958 jsem byla se zájezdem v Itálii, Řecku a v Egyptě. V Pompejích jsem se ujala průvodcování. Přesně jsem věděla, v které ulici lisovali olej.“
Literatura a opět literatura
Román Navzdory básník zpívá byl přeložen do slovenštiny a do polštiny, Smrtí boj nekončí do němčiny a román Pro koho krev o otrocké vzpouře na Sicílii vyšel rumunsky.
Téměř všechny knihy se dočkaly dalších vydání. Zatím poslední román z roku 1997 Křik neviditelných pávů se ho dočká letos. Jediná knížka bez reedice je Vstup do ráje zakázán. „Komunisté nedovolili reedice mých knih, které nebyly historické. Pokud jsem psala ze současnosti, nepsala jsem o tom, jak se někdo souží, když ztratí stranickou knížku. Naopak jsem nepřikrášleně popisovala život, jaký skutečně byl.“
Současnost
Z posledního vydání překladu knihy básní F. Villona Velká závěť se „ještě kouří“. „Překlad Villona je moje celoživotní dílo, protože do každého vydání dělám změny. Bude-li někdy dělat nějaký literární historik jejich srovnání, je mi ho předem líto,“ usmívá se spisovatelka.
Odpočívá na chalupě. Kromě antiky se zajímá o botaniku a miluje všechna zvířata, hlavně kočky. „Na chalupě je putovní mourovatá kočka. Není moje, ale pamatuje si mě. Vždycky, když přijedu a zavolám na ni, přijde se ke mně pomazlit. Jmenuje se Livie, po manželce římského císaře Augusta.“
Tučňák, duben 2002, redakčně kráceno; Wikipédia ;  Antikvariáty: Bardejov Košice Opava Banská Bystrica: Villon

Jarmila Loukotková: Je suis Francois... (Já jsem František)

Od antiky vedla moje cesta k Villonovi

Čtrnáct set šestapadesát jsem já, žák Villon František, rozhodl o všem vyžádat, co napsal jsem kdy a co řek, veřejný jasný posudek . . .
To je začátek Villonova Odkazu, s nímž jsem se poprvé setkala na střední škole. Samozřejmé česky, protože stará francouzština, kterou byl napsán (a máme ji v titulku), je dnes problémem i pro Francouze, natož pro středoškoláky v Československu. Villonova poezie mě uchvátila, okouzlila. Jednak její náplň, jednak atmosféra, hluboká lidská pravdivost. Řekla bych, že je syntézou tragiky a sžíravého výsměchu. S francouzským originálem Villonových veršů mé seznámil profesor František Pelikán. Daroval mi jednou útlou knížečku Velkého testamentu. Byla jsem dojata, v rozpacích, a řekla jsem — já z toho jednou něco udělám, pane profesore. Slib jsem dodržela.
Do češtiny jsem přebásnila celé Villonovo dílo, něco přes tři tisíce veršů, a také i sem o jeho osobnosti napsala román Navzdory básník zpívá. Psala jsem ho tři roky. Začala jsem, když se mi mělo narodit dítě, skončila, když dcera byla dvouletá. Je to můj nejúspěšnější román, vyšel v mnoha vydáních a čtenářský zájem o něj neutuchá. V době prvního vydání mi bylo čtyřiatřicet let. Určitě nejkrásnější doba mého života, kdy je žena už zralá, ale ještě mladá, kdy ženská krása je nejvoňavěji rozkvetlá. Pro mne ta léta byla ještě korunována úspěchem z práce.
I Román o Villonovi mě v podstatě přivedl k soustavné překladatelské práci. Jednotlivé kapitoly byly totiž doloženy výňatky z jeho díla a já tehdy měla k dispozici přebásnění Otokara Fischera, Pavla Eisnera anebo vůbec nic. Ty dva překladatelské rukopisy byly velice rozdílné, ba protipolné, a měla jsem k nim přistoupit ještě já. Uvědomila jsem si, že mít v textu tři překladatelské styly je nežádoucí, protože to pohled na básníka tříští, obraz jeho tvorby není jednotný. Tak jsem si vzala první verš Malého testamentu a „sjela" to celé.
V minulém roce vyšlo mé kompletní přebásnění Villona pod názvem Šibeničník, Jsou tam i všechny Balady v žargonu. Poprvé jsem ze sedmi vydaných balad, jejichž starofrancouzské originály jsem získala v univerzitní knihovně, přeložila pět. To byl rok 1956. Pro Lyru pragensis jsem zhruba před sedmi lety přebásňovala balady, jež nejsou ani ve Velkém, ani v Malém testamentu. To jsem dopracovala zbývající dvě. Byla jsem už o mnoho let starší, o pětadvacet, tedy vlastně o jednu generaci, takže jsem víc rozumu pobrala, víc života poznala a víc smělosti nabyla. Přeložila jsem je opravdu „od podlahy". Když přišli z Československého spisovatele s návrhem na kompletního Villona, dověděla jsem se, že balad v žargonu je jedenáct. Ty čtyři poslední byly nejtěžší. Na těch jsem si zase o pár let zralejší „smlsla", ale přebásnila znovu i všechny ostatní. Myslím, že žargonové balady jsou vůbec nejlepší, co jsem kdy v životě přeložila a asi vůbec udělala.
Při práci jsem si uvědomila, co čeština dokáže! Balady v žargonu jsou v evropských jazycích vlastně nepřeložitelné. Pokud se nepřevedou do historického jazyka, jak to nyní udělali Maďaři, když přeložili Villona do mluvy 17. století, takže dnes tomu překladu stejně nikdo nerozumí. Je pravda, že ani tehdejší balady ve francouzském žargonu nebyly zcela srozumitelné, jenže to mělo svůj účel. To byl zlodějský argot a nebylo radno, aby tomu někdo rozuměl.
A například Němci — a že je to jazyk velkých básníků — nemají přebásněného Villona, pouze variaci na jeho téma, protože bohatost těch veršů prostě neobsáhnou. A já znovu poznala, jak je čeština báječná! Jaká je to řeči! Neuchopitelná, neuvěřitelná, která dokáže všechno na světě: slovní hříčky, každou melodií verše, každý záchvěv nálady, jenž je v jedné polovině strofy jiný než v druhé. Ta obrovská stručnost, ta košatost! Inu, jak se to někdy povede. Práce — radost.
Někdy se lidé ptají, proč vlastně nový překlad. Fischerův výbor byl vynikající, Eisnerův se mi líbil už méně. Jenže, víte, nové přebásnění nevzniká proto, aby předčilo minulé, ale proto, že se vyvíjí jazyk, řeč, ale i myšlení a — říkejme tomu tak — morálka lidí. Takže co Fischer decentně obcházel, mohla jsem já už říci naplno, nebo jako to vyjádřil jeden můj kolega — rovnou šlápnout do emailu. Že to bylo namístě, to mi potvrdily desítky dopisů i ústních vyznání, z nichž jedno mé potěšilo nejvíc. To když mi jeden soused v chalupě v Jizerských horách řekl, že nezná vůbec poezii, ale diky Villonovi poznal, že se dá(!) číst. Udělal nám radost. Tedy mně — i Františkovi.
Vyznání vyšlo v osmdesátých letech (asi) v Květech.
Autorka zemřela 31.10.2007. Zdroj TU! http://basne.webzdarma.cz/villon_balada_zaverecna.html


Zemřela autorka historických románů Jarmila Loukotková

Známá česká autorka historických románů Jarmila Loukotková zemřela v pondělí  31.10.2001 ve věku 84 let.
Oznámila to Miluše Krejčová, šéfredaktorka nakladatelství Motto, které Loukotkové knihy vydává.
Nejznámější díla Jarmily Loukotkové:
Není římského lidu - 1949
Spartakus 1: Před námi boj - 1950
Spartakus 2: Smrtí boj nekončí - 1957
Navzdory básník zpívá - 1957
Bůh či ďábel - 1957
Dar jitra prvního - 1971
Tajemství černého lesa - 1965
Pod maskou smích,
Dar jitra prvního,
Medúza či Odměna.
Překládala také z francouzštiny a napsala několik divadelních a rozhlasových her.

Loukotková se narodila 14. dubna 1923 v Praze do rodiny Čestmíra Loukotky, který byl známý jako lingvista, etnograf a amerikanista. Po studiích na gymnáziu se krátce věnovala francouzštině na soukromé jazykové škole. Po válce nastoupila na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se věnovala estetice a francouzštině.
Naposledy publikovala před 10 lety
Poslední knihou, kterou spisovatelka napsala před přibližně 10 lety, byl  Křik neviditelných pávů.
V polovině listopadu Motto vydá v reedici titul Dar jitra prvního.
Poslední rozloučení se spisovatelkou bude v úzkém rodinném kruhu, uvedla šéfredaktorka.
Námětem historických a psychologických děl Jarmily Loukotkové bylo zejména antické prostředí a středověká Francie.
Z francouzských dějin nezapomenutelně přiblížila především život a dílo Françoise Villona v románu Navzdory básník zpívá.

NAVZDORY BÁSNÍK ZPÍVÁ

Čítaním románu Navzdory básník zpívá sa dostávame do stredovekého Paríža 15.storočia, Paríža študentov, šľachtických palácov a vykričaných krčiem, do ktorých nás zavedie hlavný hrdina - mladý básnik Francois Villon. Všetko začína na študentskom karnevale, spojenom s oslavou na cintoríne mláďatiek.
Villona by sme tu však hľadali márne, pretože práve recituje nové básne svojmu prednášajúcemu, vzdelanému majstrovi Parlanovi, ktorý ich ale, k básnikovmu sklamaniu, označuje za obyčajnú mladícku hru. Po tejto návšteve Villon obracia svoje kroky do domu miestodržiteľa, kde sa schádza panská spoločnosť a kde je on častým návštevníkom, pretože zakaždým hostiteľa prekvapuje svojimi rozvernými a netradičnými veršami. S najväčším napätím ho očakáva Katarína de Vausselles, ktorá je mladíkom úplne očarená. František sa ale opätovaniu jej lásky radšej vyhýba. Pozná totiž kňaza Filipa Charmoye, ktorý Katarínu miluje a nerád by sa s ním dostal do konfliktu. Filip, zaslepený žiarlivosťou, to však vidí celé inak a pripravuje Bakalárovi Villonovi pomstu.
Villon pomaly znudený nemennou a pokryteckou panskou spoločnosťou sa stále viac začína stretávať s kamarátmi, ktorí sú väčšinou členmi parížskeho podsvetia, a teda v kríži so zákonom.  Spoločne s nimi navštevuje rôzne špinavé krčmy, recituje básne a tiež dokončuje štúdia.
Cesta majstra univerzity mu ale nie je súdená, raz večer ho totiž zákerne napadne Filip Charmoy a Villon ho v sebaobrane smrteľne zraní. Nezostáva mu nič iné než Paríž opustiť so štatútom vyhnanca. Jedinou šancou na záchranu je žiadosť o milosť, poslaná Karlovi VII. Našťastie je mu udelená a František sa môže vrátiť do parížskych uličiek. Pracuje ako pisár a osudovo sa necháva strhnúť láskou ku Kataríne de Vauselles, ktorá bola jednou z príčin jeho odchodu z Paríža a ktorá, hoci Villona tiež miluje, si berie maliara Noela Jolitza. Títo dvaja sa nemajú v obľube ešte od čias, kedy bol Villon častým hosťom u miestodržiteľa, rovnako ako Noel. Villon ho totiž niekoľkokrát predbehol svojím vtipom a básňami, a preto sa Noel chopí prvej príležitosti, ako Villona uraziť. Ženie ho nahého potupne cez celý Paríž. Zo strachu z nesmiernej hanby až pocitu trápnosti básnik druhýkrát opúšťa Paríž. Súhrou náhod sa stáva 1. básnikom na dvore Karla Orleánského. Čoskoro ho však opúšťa, za krádež troch zlatých svietnikov je zatknutý a pre nedostatok dôkazov opäť prepustený. Dostáva sa na iný dvor - dvor vojvodu Bourbonského. A situácia sa opakuje - opúšťa vojvodovho spoločnosť a je zatknutý za znásilnenie a krádež posvätného predmetu. Odsúdený na smrť, trávi svoje posledné dni v temnom väzení a premýšľa o svojom živote. Má opäť šťastie - poprava sa nekoná, pretože mestom prechádza vojvoda Orleánska a všetci väzni dostávajú milosť. Absurdne je ale, že je hneď v krčme zadržaný biskupom Thybaltem d'Aussigny za nejaké predchádzajúce zločiny, pre ktoré má biskup na Villona už dlhšie zálusk. František mu pre zmenu zase uniká, tentoraz omilostený samotným kráľom. Vracia sa do Paríža, kde zisťuje, že Noel Jolitz je po smrti a on sa teda môže uchádzať o Katarínu. Lenže nešťastnou náhodou sa dostáva do potýčky a je odsúdený na smrť obesením. Jeho žiadosti o milosť u parlamentu je vyhovené pod podmienkou, že na desať rokov opustí Paríž.
Biedne Villon sa lúči s milovanou Katarínou a odchádza do snehovej fujavice.
Villonove verše, plné nespútaného života a toľko odlišné od dobové uhladené dvorskej poézie, poznala parížska chudoba aj vysokí hodnostári, poznali je študenti aj parížski mešťania.  Jedni ich prijímali s búrlivým nadšením, druhých popudzovali k nepríčetnosti.
Villon
HISTORICKY ROMÁN Z FRANCIE: Tento román je autorkiným najúspešnejším románom. Hlavným hrdinom je Francois Villon, burič, tulák, človek nezáväzného života, predovšetkým však básnik. K rozprávaniu o ňom nerozlučne patria i jeho verše, ktoré autorka sama preložila. Už po ôsmy raz sa dostáva čitateľovi do rúk tento strhujúcim spôsobom napísaný románový príbeh. Český text .Predajná cena: 389,- Sk
Zbierka noviel P. Andrušku - Villon na návšteve

 

Rudolf DILONG

Na Fransoisa Villona si vo svojej tvorbe spomenul i náš nezabudnuteľný exilový básnik Rudolf DILONG
Výber -originál nájdete po kliknutí na túto www stránku: http://frantiskani.sk/nekr/04/dilong1.htm 

Pravda a legenda o Rudolfovi Dilongovi (Obdobie 1905-1945)

V autobiografii priznáva: „Zamiloval som si samotu, ktorá mi dávala veľmi zvláštne napätie a vždy ma vzrušovala.
Bežal som do samoty, nemal som rád ľudí, lebo som nemal tej najdrahšej bytosti z ľudí: nemal som matku.
Vari poltreťa roka som mal, keď umrela. "
Sám vyvodil z tohto faktu viaceré psychologické dôsledky:
„Od malička nemal som lásky, vyznávam sa z tragiky svojej ako z hriechov.
Druhé deti sa bavili, ja som vyhľadával samotu... a na svet som zanevrel. Býval som nevrlý. Potom som upadal do vnútornej tesknoty, pociťoval som ku všetkému ukrutné vzdory... Nenávidel som deti, s ktorými sa mamy mazlili. Nemohol som sa dívať na deti, ktorým všetko povoľujú, ja som ničoho nemal... Vonku pri cestách som si osvojil zatrpklosť k ľuďom, poznal som reč potokov, prútia a vtákov, im som rozprával svoje smútky a keď som v prachu na hradskej sedával, býval som - ja, malý chlapček - nesmierne bolestivý a zúfalý. Potom som mal rád len deti špinavé a otrhané, deti poroby a túlavé zvieratá v chotári."
Chýbalo mu teplo materinskej nehy. Nemal si ho kto pritúliť, nemal sa ku komu pritúliť.
A macochu priam nenávidel, v románe Bez matky (1951) dal jej tie najnegatívnejšie črty, takmer neľudskú podobu. Vymyslel o sebe sugestívnu metaforu:
„Nekvitol som na slnku ako ruža, dozrieval som v noci,
ako hviezdy studené a časom čierne."
Čože mu potom pozostávalo?
Únik do imaginárneho sveta snov a vízií; hľadať náhradu za neláskavú skutočnosť v nadskutočnom, vybájenom svete detskej fantázie:

„Ja som bol odkázaný na to, aby som si vymyslel svet," napísal;
to znamená: vlastný náhradný svet, pre neho reálnejší než ten nežičlivý vonkajší.
Aj takto sa vyjadril:
„Ja som sa hrával so svojimi vidinami, ja som videl cez svoje sny."
Žil ako dieťa vo svojom poetickom svete bez toho, aby niečo vedel o poézii; že vôbec jestvujú básnici a píšu sa básne. Doslova sa priznal
„...ja som nevedel, že sa básne píšu".
Imaginárne prežíval poetično oveľa skôr než sa s ním reálne stretol v zbierkach moderných básnikov slovenských, českých, francúzskych. Treba poznať aspoň niektoré reálie z Dilongovho života, aby sme porozumeli jeho poézii, dozvedeli sa o súvzťažnostiach medzi jeho ľudskými osudmi a vývinovými premenami jeho básnickej tvorby.

Rudolf Dilong sa narodil 1. augusta 1905 v Trstenej, tam aj v Trnave chodil do gymnázia (1916 -1924),
v auguste 1920 ho prijali do františkánskej rehole, teológiu vyštudoval v Žiline, za kňaza vysvätený v júni 1929.
Tým nadobudol trvalé „metafyzické" zakotvenie.
Jeho cesta ku kňazstvu?
Sám priznáva v autobiografii:

„Trvalo nedlho, kým som nabral sily a odhodlania ísť za kňaza.
Po všetkých nedostatkoch života a jeho darov, ktoré mi boli odopreté v mladosti, začal som upierať zrak na iný svet, toto je metafyzické prebudenie, tento prerod menoval som svojím budúcim povolaním a stal som sa vážnym.
Myslel som si: Boh potrebuje básnika, modlil som sa žalmy. Kňazom som chcel byť, ktorý žije poéziou..."
Kváril ho pocit opustenosti aj vzdoru, keď si zvolil túto cestu:
„Zem mi je vyhnanstvom, ja som tu cudzí.
Pre svoje kňazstvo a jeho poéziu musím na zemi žiť, ale i naveky."
Zloprajná macocha, neprajný otec dali mu prví pocítiť medziľudskú odcudzenosť.
Pobudol vo viacerých františkánskych kláštoroch (Kremnica, Trnava, Nitra, Malacky, Hlohovec, Skalica),
publikoval básne časopisecký aj knižne, vydával zbierku za zbierkou s rôznou tematickou náplňou i s rozdielnou umeleckou orientáciou, zostavil Antológiu mladej slovenskej poézie (1933), ktorou chcel prezentovať modernú katolícku básnickú tvorbu. Ako stúpenec poetizmu i surrealizmu dosiahol veľký vplyv na mladú generáciu, v kladnom i zápornom zmysle. Ako priaznivec a propagátor avantgardy narazil na kritiku, slovenskú i českú,
v roku 1939 - dotknutý aj znechutený - verejne ohlásil svoj „odchod na Honolulu" (išlo skôr o márnomyseľné gesto než o uvážený zámer),
v roku 1940 a 1941 spôsobil ďalšiu senzáciu dvoma zbierkami „ženskej ľúbostnej poézie" (bola to kamufláž pod menom Ria Vale, ženy, ktorá osudovo zasiahla do jeho života).
Ako duchovný zúčastnil sa na východnom fronte, v roku 1945 - z obavy o svoju ľudskú existenciu i kňazskú česť - emigroval cez Nemecko a Rakúsko do Talianska; v Ríme sa ho ujali tamojší františkáni, odtiaľ odišiel do amerického exilu, kde mu 7. apríla 1986 smrť dala svoj čierny bozk.
Dilongova literárna aktivita do jeho odchodu z vlasti bola mimoriadne intenzívna aj rôznorodá; písal básne, hry a romány. Najplodnejší bol ako básnik, s dvoma desiatkami zbierok:
Budúci ľudia
(1932),
Slávne na holiach (1932),
Dýchajte, lazy! (\933),
Roky pod slnkom (1933),
Zlatý kolibrík (1934, spolu s J. Matovičom),
Hviezdy a smútok (1934),
Helena nosí ľaliu (1935),
Mladý svadobník (1936),
Ja, svätý František (1938),
Gardisti, na stráž! (1939),
Mesto s ružou (1939),
Honolulu, pieseň labute (1939),
Konvália (1941),
Nevolaj, nevolaj (1941),
Somnambul (1941),
Ktosi ta volá (1942),
Vojna (1942),
Hanička (1942),
Oslava rodu (1943),
Plač{ 1944),
Moja krv (1945).
Pre mládež napísal hru

S úsmevom Vianoc(1935), neskôr dve modernistické tragédie -
Valin(1940) a
Padajúce svetlo (1941), súčasti nedopísanej trilógie - zobrazili životné osudy slovenského „prekliateho básnika", s viacerými autobiografickými prvkami.
Jeho lyrizovanou autobiografiou bola
Zakliata mladosť (1943), medziľudské priateľské a manželské vzťahy stvárnil v románe
Človek s láskou (1944).


Aj keby v exile nebol už nič vydal, čo napísal do roku 1945 stačí, aby pretrval v galérii slovenskej moderny ako jedinečný, výnimočný, inšpiratívny lyrik.
Dilong ako exilový autor stal sa takrečeno nadproduktívny, čo jeho umelecký význam v rámci slovenskej poézie 20. storočia ešte znásobilo. Najmä vďaka nemu žila i prežila v zahraničí katolícka moderna, na Slovensku po roku 1948 znevažovaná, zaznávaná i zakazovaná. Jeho definitívny posmrtný návrat „domov" umožňuje čitateľom i odborníkom nezúžený, celostný pohľad na produkciou niekdajšej básnickej skupiny katolíckej moderny, na jej pôsobenie, poslanie a prínos. Aby znovu zažiaril niekdajší jej lyrizmus.
Báseň Tebe rodná zem naznačuje, že na svoju sebazáchranu pomýšľal azda už od augusta 1944, dostal sa do zoznamu na smrť určených spisovateľov. Na dvoch veľkých básnikov spomenie si v tejto situácii - po niekoľký raz na Villona (Fatamorgána), po prvý raz na Danteho (Sviatok krvi).


Výsledkom Dilongovho „odchodu k stene pokánia" bola autobiografická poéma Moja krv (reťaz 119 pravidelných bezrýmových štvorverší), spovedno-kajúcna báseň, do ktorej zašifroval svoje morálne poblúdenia. Rozlúštiť by mohol tento text alebo dôverný znalec Dilongovho rehoľnícko - občianskeho života, alebo psychologický analytik prostredníctvom Bloyovho románu Zúfalec, z ktorého Dilong použil kľúčové motto. Už keď žil tento nekonformný františkán prechodne v rímskom exile, odvážne i objavne sa pokúsil analyzovať Moju krv mladý literárny kritik Ján j. Hudák, v roku 1946 medziiným o Dilongovi napísal: „Najnovšie vydal veľkú báseň, ktorej úprimnosť v slovenskej poézii je priam desivá a ktorej priepastnosť je od Janka Kráľa u nás nezvyklá... Predmetom Mojej krvi je ľudská duša, schopná tajomných vzletov a zas ponurých pádov... Na Dilongovom vyznaní vidíme, koľko útrap stojí vymaniť sa z nečistoty... Je to dielo v slovenskej literatúre ojedinelé". Sám Dilong si v tejto básnickej spovedi, plnej náznakov i zámlk, kládol nejednu boľavú otázku a prežíval mučivé pochybnosti:

„Oh všetok čas bol pre mňa preukrutnou múkou
prebdel som hrôzostrašné narkotické rána...";
„i mladosť podivnú i srdce dal som potupiť
niet smeru od teba stĺp hanby nieto cesty už?;
„mal som svet dotrhaný víchricou a zjavením
a vlákna neba sprerývané bolesťou";
„Pane môj ja som poznal sklony k mystike
lež s chorým nepokojom som ťa vyhľadal";
„kade ujsť zo šera kade zahnúť Mefisto?
kde uniknúť ti čierny duchu skrivený?";
„bežal som za hocakým klamným blankytom
túžiac sa zvaliť v jeho penu horeznačky";
„oh koľko svetla lustrov v duši zažal som
na slávnosť besov a na únik božstva";
„Ó krajné zúfanie ja nosím v sebe stále
to odrátanie všetkých dní na ceste k úplnku.
Kde vložiť zrak a nenájsť Janka Kráľa?
Kde smútok dať a nebyť v ohni hviezd?";
„Kto mi to povie v pravej chvíli mlčania
ktože mi povie kto som ja ten záhadnejší
kto vysvetlí mi odkiaľ som a s akým nárokom?";
„Prečo je bolesť pri mne, keď je ľudí milión
oh Bože zmiluj sa noc berie z duše kvety mi
som odhodlaný do smrti mať celý život jagavý
a všetku perleť vidím vo vánku sám pochovávam";
„Odpútať som sa chcel od glóbu hriechov
po nociach v chóre som sa zmietal láskou";
„veď v dásnách zhýralcov som bol už roznesený
úbohý Rudolf Dilong kto ťa nemal pod nohami?";
„na čelo tulácke ma bozkaj majster Villon
ty pozdravuješ šibeň slnka pravou baladou"


- a pod.Pred odchodom do exilu zanechal Dilong na Slovensku tento zapečatený „testament".
Je čo lúštiť pre literárnych vedcov, biografov, psychoanalytikov. I to ho robí aj dnes stále príťažlivým a znepokojujúcim. A udržuje ho v prítmí legendy. Na odpečatenie Dilongových tajomstiev nestačí ani fragment jeho Životopisu (vydaný pod názvom Mladosť z očistca, 2001), treba poznať a skúmať i jeho exilovú tvorbu, básnickú aj prozaickú.

Možno i potom zostane v ňom všeličo zastreté a utajené - ako v jeho obdivovanom Rimbaudovi alebo Villonovi. Nebol „prekliaty", ako sa neraz štylizoval; bol a zostane iba zakliaty v legende.
 

Taká je pravda o františkánskom básnikovi Rudolfovi Dilongovi.

 

Napísal: Július Pašteka)

Július Pašteka: http://www.litcentrum.sk/42382
http://www.ku.sk/images/stories/drhc_jpasteka.pdf

Odporúčam do pozornosti = http://frantiskani.sk/nekr/04/dilong1.htm
Život a tvorba R.Dilonga 1.: http://www.frantiskani.sk/nekr/04/dilong.htm
Život a tvorba R.Dilonga 2.: http://www.frantiskani.sk/nekr/04/dilong2.htm

Rudolf Dilong: mág slovenského slova (autor článku: Peter Cabadaj)
http://zlatyfond.sme.sk/autor/86/Rudolf-Dilong#ixzz1hxBKhNzd

Peter Cabadaj: http://slavni.terchova-info.sk/osobnost/peter-cabadaj

http://www.snk.sk/swift_data/source/NbiU/Biograficke%20studie/31/bs31_47_50.pdf
http://frantiskani.sk/nekr/04/dilong.htm
http://www.litcentrum.sk/39877 
http://zlatyfond.sme.sk/autor/86/Rudolf-Dilong
http://www.osobnosti.sk/index.php?os=zivotopis&ID=1913
ZŠ R.Dilonga v Trestenej: http://old.zsdilong.sk/test/index.php

 

Villon v anglickom jazyku

 

Socha Janka Kráľa v Liptovskom Mikuláši

Klikni na odkaz

Balada Francois Villon

Moje www stránky

Cezmín: http://cezmin.wz.cz/ 
Vianoce: http://vianocesk.wz.cz/ 
Veľká noc: http://velkanoc.ic.cz/
Svadba: http://svadbask.unas.cz/ 
Bylinky: http://bylinky.czweb.org/ 
Moji psi: http://mikinka.czweb.org/ 
Cemetery: http://cemetery.zaridi.to/
Slovania: http://slovania.czweb.org/  
Príroda: http://milujempanip.wz.cz/ 
Zo života: http://svetbabik.czweb.org/ 
Miss sveta z Indie: http://aishwarya.wz.cz/ 
Michal Krpelan:
http://michalkrpelan.wz.cz/ 
Obec H.Chlebany: http://hornechlebany.unas.cz/ 
Hobby CBRSK Horné Chlebany: http://cbrsk.euweb.cz/ 
Kóma - prežila svoju smrť: http://gloriapolo.czweb.org/
Christmas all the year: http://vianocechristmas.czweb.org/ 
Múdra ako rádio: http://mudraakoradio.euweb.cz/ 
Milujem pani Prírodu: http://eufrosyne.wz.cz/ 
Veľká noc: http://velkanoc.czweb.org/ 
Jánska noc: http://cbjanskanoc.ic.cz/
Cezmín: http://cezmin.czweb.org/ 
Vianoce: http://vianocesk.ic.cz/
Stránky urobené zdarma iným
Dieťa a jeho práva: http://dieta.czweb.org/ 
Buldog english: http://rudovaetuda.czweb.org//
Cébečkár a jeho olympionik: http://olympionikholub.ic.cz/
Kresťanský spolok CB seniorov ČR: http://rannisedmicka.ic.cz/

 

  
© Cezmín Slovakia 2011